OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Je kroj past, nebo slast?

Ukázka z knihy Královské ozvěny z Vlčnova

Pomyslným začátkem přípravy každé jízdy králů bývá krojový ples, na němž se představí král a jeho družina. Těšila jsem se na tuto událost už týd­ny dopředu. Když jsem s babičkou chystala kroj na sobotu 29. ledna 2005, ukáplo i pár slziček. Už jako malou holku mě zajímalo, co je v té velké krabici za skříní. Přišel ten okamžik rozluštit záhadu. Babička v ní přechovávala nové, barevně vyšívané a nikým nenošené rukávce. „Radečko, toto vyšívala moje mamka každou zimu. Ještě teď ju vidím shrbenú u petrolejové lampy. Tyto rukávce nikdy nikdo nenosil, šetřila jsem je pro tebe a tvou mamin­ku!“ Se slzami v očích jsem po prvé vzala do ruky ten skvost. Byly nádher­né. Zářily bělostí a čistotou. Vyšívané tzv. „na hodiny“, jak se dřív říkalo. A s obrovskou úctou jsem si odvezla kroj v krabicích domů a nemohla se dočkat plesu. Nebála jsem se nepohodlnosti kroje, byla jsem na něj zvyklá už z předešlých let.

Konečně nadešla sobota a mohla jsem na sebe obléci celičký kroj. Je to zvláštní pocit, když si na sebe oblékáte kousky něčeho tak úžasného. Bylo mi ctí mít na sobě tento starodávný úbor, vonící vzpomínkami časů mé babičky a prababičky. Každičký uzlík je práce jejich rukou. Myšlenka, s jakou pečlivostí a trpělivostí kroj vznikal, mi dodává pýchu ho nosit. Přišel čas, kdy mi chyběla poslední část – věnec. Nikdy před tím jsem ho na hlavě neměla. Maminka s tetou, které mi jej na hlavu měly upevnit, se rozhodly, že ho uváží na starý způsob, což znamená přišít ho „napevno“. Byla bych strašně ráda, kdyby mně věnec vázala sama babička, ale už se jí třesou ruce... Upletly mi dva copy, které se na temeni hlavy křížily a omotaly se stužkou kolem dokola. Vše ještě zpevňovaly samotnými sponkami. Dále na řadu přišly menší stužky a spodní část věnce, kousek látky, který formuje a drží samotný věnec. A nakonec přišily zdobný věnec. Cítila jsem tlak ze všech stran hlavy. Myslela jsem, že to tak má být. „Něco musím pro parádu chvilku vydržet,“ říkala jsem si. Postupem času tlak sílil, sponky se zařezávaly a začala se mi motat hlava.

Když jsem dorazila do Klubu sportu kultury, byla jsem ráda, že se můžu posadit. Nevím, jak jsem přečkala celý ceremoniál včetně pochodu s králem kolem sálu. Vím jen, že se mi bolestí draly slzy do očí a připadala jsem si jako v mlze. Ale i přesto všechno jsem se snažila usmívat, protože to byl náš ples. Takovou bolest jsem však nikdy nezažila. Bolest, která byla pevně přišitá na hlavě... Vše dopadlo nakonec dobře. Ochotné přihlížející zkušené tetičky mně pomohly vymanit se mého „trýznitele“ a věnec mi „přisponkovaly“ znovu jemně k vlasům. Bylo mně najednou fajn. Věnec se nezdál být tak těžký a tlak vlasů také polevil. Neviděla jsem už jenom samou mlhu a mohla jsem dokonce i tancovat.

Tato neblahá zkušenost ve mně zanechala červíčka strachu z jízdy králů, který postupem času rostl a hlodal čím dál více. Hrozně jsem se bála. Díky ochotě a trpělivosti všech, kteří mi věnec po tři dny jízdy králů pečlivě „při­špendlili“, jsem zažila tu nejbáječnější jízdu králů, jakou jsem kdy absolvova­la. Bylo nádherné být středem pozornosti a obdivu přihlížejících. Budilo to ve mně hrdost a nevadilo mně ani horko. Měla jsem vše, co jsem si kdy přá­la. Přátele, vrstevníky z družiny, krále, kamarády, hudebníky z Nizozemí, na které do smrti nezapomenu, a hlavně však rodiče a babičku. Ti všichni přispěli k nebývalé pulzující atmosféře, opepřené přátelstvím, laskavostí, ra­dostí a ochotou.

Byl to ten nejkrásnější víkend. Najednou jsem viděla jízdu králů jinýma očima. Dokonce jsem začala mít ráda i věnec na hlavě.

Co dodat? Kdo nezažil, nepochopí, kdo zažil, nikdy nezapomene.

Zážitek Radky Cifrové, družičky ročníku 1987 při jízdě králů 2005, král Vlastimil Ježek

Kontakt

Společnost Jízdy králů ve Vlčnově
687 61 Vlčnov 186
607 959 622
16361903

Jízda králů 2012 ve zkratce12